Štěpán Pírko

Štěpán Pírko: Investovat je v této době nutnost

Štěpán Pírko přes dvacet let působil ve společnosti Colosseum, a. s., kterou také v roce 1997 založil. Loni firmu prodal a před několika týdny v ní skončil i jako ředitel. Nyní vede vlastní investiční fond. Jako zkušený ekonom byl před dvěma lety jedním z přednášejících na Vyšehradském fóru, ke kterému jsme se v rozhovoru také vrátili. Štěpán Pírko nechápe investování jako záležitost pro bohaté, ale jako nutnost pro každého, kdo chce ochránit své úspory.

Jaké období je pro portfolio manažera obtížnější? Když se na trzích neděje nic významného nebo když probíhají turbulence?

Naše strategie je dlouhodobá, je pro nás lepší, když je silný dlouhý trend nahoru, ale máme i strategie, které umějí vydělávat na poklesu cen. To se nám v letošním roce podařilo. Když začala „korona“, část portfolia se investovala na pokles cen, a tím se podařilo vyrovnat propady na akciových burzách. Trhy v březnu spadly o 12 až 15 procent, některé až o 30, a my jsme v tu dobu byli jen pět, šest procent v minusu. Teď už jsme zase v plusu, a to i díky investici do zlata. Zlato máme v našem fondu dlouhodobě. Dříve tvořilo pět až deset procent našeho portfolia, v loňském roce jsme poměr navýšili na pětinu. Další část máme v bitcoinu, jsou tam ale také dluhopisy, akcie, komodity nebo zahraniční měny.

Díval jste se letos na Vyšehradské fórum?

Ano, je to událost, na kterou se vždy těším. Pokaždé jsem chodil rád osobně, kvůli přednáškám, které jsou na české poměry mimořádné. Nabízejí alternativní pohled mimo mainstream v souznění s mým dlouhodobým náhledem na investice a různá aktiva. Je to vždy také setkání se zajímavými lidmi.

Pavel Ryba ve své přednášce představil teorii permanentního portfolia. Je vám jako portfolio manažerovi tato strategie blízká?

Je mi to velmi blízké. Je to jeden z přístupů, který dává smysl, je jednoduchý a výsledky jsou působivé. Lepší než u tradičních portfolií, která jsou složena jen z kombinace akcií a dluhopisů. Protože v historii je řada období, kdy ani akcie, ani dluhopisy neposkytují potřebnou diverzifikaci. Nyní vše nasvědčuje tomu, že jedno takové období je právě před námi. Investiční filozofie mého fondu je do značné míry podobná tomu, co prezentoval Pavel Ryba.

Druhá přednáška byla o úloze zlata v následujících letech. Jak ji hodnotíte?

Ronald-Peter Stoeferle je v oboru zlata a drahých kovů známá „persona“. To, co hlásá, mi dává velký smysl. V tomto oboru jsem už velmi dlouho, vzpomínám, že první analýzu o zlatě jako o zajímavé investici jsem napsal již v roce 1999, kdy stálo kolem 300 dolarů za unci. Tu studii bych mohl skoro v nezměněném znění použít kdykoli znovu, i dnes po dvaceti letech. Důvody, které vedly k růstu ceny zlata na dnešní úroveň, jsou stále stejné. Extrémně nízké úroky a uvolněná měnová politika centrálních bank, nestabilita finančního systému a ekonomik způsobená obrovským zadlužením. Tyto důvody jsou stále platné a ještě více se prohlubují a zesilují.

O tom mluvil také pan Stoeferle, že monetární i rozpočtová politika se tak trochu utrhly ze řetězu.

Vidíme to i v Česku. Před pár lety se při sestavování rozpočtu bojovalo o každou miliardu, najednou se bez mrknutí oka přihazují stovky miliard. To jsou věci, které byly ještě před několika lety nemyslitelné. Přinese to do budoucna problémy, které budou vodou na mlýn zlata a dalších drahých kovů i dalších reálných investic. Nestabilita a předlužení systému jsou velice rizikové věci. Je pozoruhodné, jak dlouho se situaci od krize v roce 2009 podařilo udržet. Čekalo se, že přijde vyšší inflace a dojde ke kolapsu finančního sektoru, ale nestalo se to. Klobouk dolů před centrálními bankéři, že stav dokázali tak dlouho udržet, ale světová ekonomika je stále pacient na podpůrných látkách. Přežívá jen za cenu extrémně levných peněz a úroků oscilujících kolem nuly, což není normální a udržitelný stav. Pouze se odkládá řešení problémů do budoucna. Zmiňoval jsem to i ve své přednášce na Vyšehradském fóru před dvěma lety. Dříve nebo později musí přijít normalizace a náprava nerovnováh. Dluhy se musí odstranit a úrokové sazby zvýšit na normální úroveň. Až k tomu dojde, může se stát, že řada investic bude mít výrazně negativní výnos. Lidé přijdou o mnoho úspor. Je to nevyhnutelné.

Návrat úrokových sazeb na normální úroveň v době koronavirové krize ale není moc pravděpodobný.

Nominální sazby v příštích letech nahoru nepůjdou, to žádná významná vláda a centrální banka v současnosti nepřipustí. Fakt, že jim tento způsob měnové politiky prochází tak dlouho, je vlastně zároveň utvrzuje v tom, že to, co dělají, je správné. S touto léčbou na jakýkoliv problém přišel již bývalý guvernér FED Alan Greenspan před rokem 2000. Nyní však jeho způsob boje s krizemi či recesí nabral rozměrů, které by před dvaceti lety každý ekonom považoval za šílenství. Viděl jsem statistiku, podle které skoro čtvrtina všech dolarů, které v historii lidstva vznikly, byla „natištěna“ v posledním roce. Je to neuvěřitelné a neudržitelné.

Co si z informace, že centrální banky neplánují v dohledné době zvyšovat sazby, mají vzít drobní investoři?

Klíčová je míra inflace. Pokud bude mírná, nebo bude-li deflace, což se nakrátko při minulé finanční krizi v roce 2009 skutečně stalo, není v tom případě velký problém držet hotovost, mít státní dluhopisy s nulovým nebo mírně záporným výnosem. Ale po odeznění krize se ceny dostanou na růstovou trajektorii. Když vám tedy centrální banka řekne, že budou sazby na nule, tak dopředu víte, že reálně, tedy po odečtení inflace, přicházíte o úspory. Vzkaz pro lidi je tedy takový: Kdo nechce přijít o peníze, musí aktivně přemýšlet nad tím, kam je dát jinam než do hotovosti a dluhopisů. Už teď cítíme důsledky. Rozbujely se spekulace, což vidíme na cenách akcií nebo nemovitostí. Peníze, které by normálně ležely v dluhopisech nebo termínovaných vkladech za čtyři až pět procent ročně, což bylo ještě před deseti lety normální, se přesouvají jinam: do akcií a nemovitostí. Má to ale vedlejší jev, že u nás musejí zaměstnanci dojíždět do práce 100 km daleko, protože nemají na to, aby si koupili bydlení v Praze.

Není to stejné i v dalších evropských metropolích?

Česko je v tom extrém. Poměr ceny bytu vůči ročnímu platu je u nás jeden z největších v Evropě. V Portugalsku vám stačí necelé čtyři roční platy, abyste si koupili byt, v Česku musíte pracovat na pořízení srovnatelného vlastního bydlení asi dvanáct let. Covid možná tento poměr o něco zlepší, v novinách se sice píše, že ceny nemovitostí půjdou dál nahoru, ale moc nevěřím tomu, že by nepřišla cenová korekce. Všude se ale píše o rekordním zájmu o hypotéky. Ano, to je právě důsledek extrémně levných peněz, které diktují centrální banky. Jejich úmysl je krátkodobě bohulibý – pomoci lidem a firmám v recesi či krizi. Bohužel se tato léčba neobejde bez vedlejších účinků, kterých jsme v posledních 20 letech svědky. Nezodpovědnost, morální hazard, investování do neproduktivních činností a jejich zachraňování, spekulace, bubliny v cenách různých aktiv, bezprecedentní zadlužování, růst nerovnoměrnosti
rozdělení bohatství.

Mluvili jsme o vysokých rozpočtových výdajích. Jak by se ale měl podle vás zachovat stát v současné situaci? Slovenský ekonom Juraj Karpiš se v našem květnovém rozhovoru přikláněl k názoru, že vláda by neměla podporovat podniky z peněz, které nemá.

Je to velmi těžké a složité rozhodnutí, nepodpořit lidi zasažené tvrdými opatřeními v této extrémní situaci. Na druhou stranu je otázka: Za jakou cenu? Nikdo neví, která odvětví se budou moci za čtvrt, půl roku zapnout nebo která se už nenastartují vůbec. Nějaký očistný proces by měl proběhnout, je to přirozený proces jako zima, která v přírodě staré a nemocné zahubí a na jaře pokračuje už jen to silnější. Stejné je to s ekonomikou. Ozdravný proces je potřeba a posunuje nás dál. Centrální banky od roku 2000 brání, aby ozdravný proces nastal, firmy mohly zbankrotovat a lidé, kteří investují do nesmyslů, aby zkrachovali. Vždy mi to připomíná pohádku Dařbuján a Pandrhola, kdy zavřeli Smrťáka do sudu, aby nic nemohlo zemřít. A pak zjistili, že se nenajedí, protože nemohou zaříznout slepici.
Jak už říkal před mnoha lety Winston Churchill: Stát nemá žádné peníze, které by vám před tím nesebral. Chápu, že určitá míra sociální soudržnosti tady musí být. Do jisté míry mi nevadí platit daně, když mohu pomoci jinému, kterému se teď zrovna tolik ekonomicky nedaří. Na charitu také pravidelně přispívám. Má to ale své limity a nedává smysl zachraňovat něco, co má zaniknout. Určitá část ekonomiky se podle mě trvale a nevratně přesunuje do on-line prostoru. V některých částech ekonomiky je chronický nedostatek lidí, kteří jsou určitě v jiných oborech bez přidané hodnoty. Zachraňováním každého bychom tak dodnes mohli dotovat koňská spřežení.

Nehledě na to, že s uzávěrem ekonomiky jsou spojené i další náklady…

Jeden můj známý se mě nedávno zeptal: Kdyby ti někdo dal nabídku, že můžeš prodloužit život svého dědečka o tři roky, ale bude to znamenat, že tvoje dítě bude splácet 20 milionů dluhu. Bereš to, nebo ne? A to je ta otázka: Jakou cenu má život a jeho prodloužení? Na to není jednoduchá odpověď. Ale dnes se bez jakýchkoliv úvah automaticky preferuje, že se ochraňuje zranitelná část společnosti, kterou koronavirus ohrožuje, a to za jakoukoli cenu. Ano, zachráníme tisíce, možná desetitisíce lidí před smrtí. Ale na druhé misce vah je deset milionů lidí, kteří v Česku trpí nejen ekonomicky, ale především sociálně. Pokud bude tento stav trvat déle, tak bude mít nejen na ekonomiku, ale i na společnost závažný dopad.

Jaké konkrétní dopady myslíte?

Je otázka, kolik lidí se kvůli lockdownu rozvede, skončí v blázinci, v exekucích, bez práce, bez vyhlídek a někteří nebudou mít ani na to, koupit si jídlo, a skončí v bídě. Našim dětem se ničí sociální schopnosti, sedí doma zavřené u počítačů, lidé nesportují, ničí se kultura a šlo by jmenovat další desítky či stovky negativních dopadů omezování. Dýchání je nejdůležitějším zdrojem naší energie, vitality a zdraví. O tom věděli již staří mudrci před tisíci lety, když psali spisy o pranájámě. Dýchání přes roušku nás ničí. Na druhé misce vah jsou lidé, kteří na koronavirus mohou zemřít. Je těžké se rozhodnout. Pomůžeme ale lidem v domovech pro seniory, když je zavřeme fakticky do vězení, kde se nemohou stýkat se svými blízkými? Jsou lepší další tři roky v izolaci a úzkosti, nebo život v kontaktu se svými blízkými, byť s rizikem smrti? Naše civilizace se zřejmě kvůli dlouhodobé neexistenci válek vzdálila tomu, že smrt a riziko jejího výskytu jsou přirozenými součástmi života. Určitě se neřadím mezi „covidové popírače“ a nechci nemoc zlehčovat. Ale čtu různé názory a sleduji statistiky. Letos „s koronavirem“ na světě zemřelo 1,3 milionu lidí. Ve stejném období zemřelo 50,6 milionu lidí a narodilo se 120,6 milionu lidí. Od počátku roku tedy na světě přibylo 70 milionů lidí. Bez koronaviru by přibylo 71 milionů. Možná. Na stránkách Českého statistického úřadu je graf týdenních úmrtí za posledních pět let. Velice mě bude zajímat, jak bude vypadat rok 2020 ve srovnání s předchozími. Schválně se na něj podívejte sami.

Existuje několik poradních orgánů, které dávají doporučení vládě. Kdybyste dostal nabídku do některého vstoupit, jak byste se rozhodl?

Počkám si radši, až budu ještě moudřejší (směje se).

Právě proběhly volby amerického prezidenta… Proč by se o ně i Češi měli zajímat?

Spojené státy jsou nejsilnější ekonomika světa, mají zdaleka nejmocnější armádu. To, co se děje ve Spojených státech, se dotýká každého člověka na naší planetě. FED určuje, co se bude dít s penězi všech lidí na světě, protože dolar je rezervní měna s velkým náskokem před kteroukoli jinou. Takže to, co se děje ve Spojených státech, se bezprostředně týká i nás.

Amerika je, zdá se, momentálně ve velké krizi. Jak vidíte její budoucnost?

Volby sice budou mít na dění v USA během dalších čtyř let velký vliv, ale dlouhodobý ekonomický, politický a demo grafický cyklus volby nezastaví. Naopak je vidím spíš jako produkt a výsledek společenského dění. Tedy ne, že by americký prezident zapříčinil, co se bude dít, ale to, co se děje, určuje, jaký bude americký prezident.

Jaké nejvýraznější změny vidíte ve společnosti?

Je to světový odklon od globalizace a od demokracie směrem k autoritářským systémům. A není to jen celková nedůvěra v autority a příklon k silným vůdcům. Vidíme to po celém světě, důkazem je Čína, Rusko nebo brexit. I vítězství Trumpa v roce 2016 a koneckonců i to, že Miloš Zeman je prezident a Andrej Babiš premiér, jsou další důsledky globálního jevu. Tradiční politické boje mezi pravicí a levicí se posunují do pozadí. Ještě nejsme ve fázi, jako když byl demokraticky zvolen Adolf Hitler, ale tím směrem se stále posouváme. Když studuji historii, tak vidím, že je to nevyhnutelné. Nerovnoměrnost mezi bohatými a chudými se zvětšuje a ekonomický cyklus se chýlí ke svému konci.

Podle vás je tedy éra liberální demokracie u konce?

Každopádně. Před pár lety si voliči ODS a ČSSD spolu v hospodě sedli, zanadávali si a pak v přátelském duchu popili. Dnes se společnost výrazně polarizuje. Člověk s jiným názorem je často považován za nepřítele. Také jsme svědky velkého nárůstu individualismu. Lidé nevidí smysl v tom, obětovat se na úkor sebe ve prospěch celku. Je zajímavé, že tato tendence se také pohybuje v dlouhodobých cyklech. Velice pěkně se o tom píše v knize The Fourth Turning (Čtvrtý obrat). V průběhu generací se vyvíjí názor lidí od jednoho extrému k druhému a zhruba jednou za 80 let přijde k obratu. V jedné fázi se lidé přiklánějí ke kolektivismu, svoje vlastní já zatlačují do pozadí, jsou schopni pro národ a celek udělat cokoliv a vůbec o tom nepochybují. Druhý extrém je absolutní individualismus, zpochybňování institucí, krize a přeměna společnosti. Kniha byla napsána již v roce 1997 a v ní popsané předpovědi se postupně naplňují. Teď se začínáme dostávat do toho druhého extrému. Nedůvěřujeme autoritám ani politikům, za pár několik je tu brexit, velká trhlina myšlenky Evropské unie, polemizuje se nad rolí NATO, Trump zpochybnil mezinárodní obchodní a další dohody, americký dolar postupně ztrácí svou neotřesitelnou pozici globální rezervní měny. Všechny tyto organizace a dohody vznikly po druhé světové válce. Po 80 se rýsuje znovunastavení základních opěrných pilířů naší civilizace, jakým je například měnový systém.

Zmínil jste také odklon od globalizace. Proč je to špatně?

Globalizace je ekonomicky velmi pozitivní jev. Jak na straně přijímajících (vyspělé ekonomiky), tak pro tzv. vykořisťované (asijské státy a další, kteří na nás pracují), i ti ekonomicky vzrostli. Globalizace obohacuje všechny, protože se zdroje alokují nejefektivnějším způsobem. Globalizace dnes ustupuje a je velký příklon k individualismu. Pak přijde zase obrat a lidé se z nějakého důvodu opět semknou a budou nadřazovat zájem celku nad svůj osobní. My jsme ve velice pozdní fázi cyklu a teď máme absolutní růst individualismu.

Další cyklus, za jehož vrcholem jsme se ocitli, je dluhový. Dlouho se mluví o tom, že je potřeba ekonomiku oddlužit, ale do toho ekonomika bojuje s nákazou. Co můžeme čekat?

Koronavirus akceleruje jevy, které by probíhaly i bez něj. Už v září 2019 se začal zadrhávat americký finanční systém a FED mohutně intervenoval. Hlavní problém je velikost dluhů. Dlouhodobě uměle nízké úroky od poslední krize v roce 2008 vytvořily neudržitelnou situaci. K vyřešení dluhů musí jednou dojít. Nebude to bezbolestné. Dluh – jednoduše řečeno – znamená, že teď si dopřávám více za cenu, že v budoucnu na tom budu hůře, až ho budu splácet. Pokud jsme mnoho let žili nad poměry, tak se přirozeně následně budeme mít hůře. To je základní přírodní a ekonomický princip. Jsme ve fázi, že dluhy jsou v extrémním stavu a musí být vyřešeny. Znehodnocením, inflací nebo bankroty, řada lidí přijde o peníze, o práci.

To není moc příjemný výhled…

Záleží na vládách a centrálních bankách, zda se jim podaří udržet situaci stejně jako v posledních deseti letech. To by bylo relativně dobré. Úroky by byly na nule nebo lehce pod nulou, inflace dvě, tři procenta. Tak lidé s úsporami budou fakticky platit oddlužení společnosti. Zkrátka – pokud máte v bance milion, tak za rok si za něj reálně koupíte méně, jako před rokem za 970 tisíc třeba. To není žádná předpověď, toto se děje minimálně posledních pět let. Úkol centrálních bank je provádět měnovou politiku tak šikovně, aby si tohoto podvodu lidé nevšimli a nezměnili zásadně, nebo třeba skokově, své chování.

Znamená to tedy, že dluhy umoří ti, co mají úspory?

Pokud se podaří udržet inflaci pod kontrolou, tak tento princip může relativně v klidu pokračovat třeba dalších deset let. Bohužel některé velice pozitivní vlivy, které pomohly udržet inflaci nízko, postupně ztrácejí na síle. To, co nám v ekonomice v posledních 10 letech foukalo do zad, byla globalizace, od které zažíváme odklon. Tlačila inflaci směrem dolů tím, jak se zapojila levná pracovní síla na celém světě. Pracovala za dolar denně, pak dolar za hodinu a dnes už za pět dolarů za hodinu. Stále vyšší pravděpodobnost dostává scénář stagflace, tedy stagnující ekonomiku a vyšší inflaci. Takové podmínky byly naposledy v sedmdesátých letech 20. století a málokdo z ekonomicky aktivní populace toto období pamatuje. Proto na ně nejsme moc připraveni.

Jak řídíte portfolio svého fondu?

Dlouhodobě držíme akcie. To je bez jakékoliv pochyby nejvýnosnější aktivum a jeho výkonnost s velkým předstihem překonává všechna ostatní aktiva. Pro snížení rizika a ochranu proti krizím nevyužíváme dluhopisy, jak je obvyklé, ale řadu aktiv a investičních strategií, které se označují za alternativní. Například komodity, měny, bitcoin, obchody na pokles cen. Aktuálně máme stále ještě nadváženou míru hotovosti a zlata, naopak podváženou akciovou složku. Ale jsou to jen odchylky od dlouhodobého modelového nastavení portfolia, které například u akcií činí 50 procent. I když jsou akcie nyní historicky velmi předražené, tak nelze na základě toho všechny prodat a modlit se, že budou levnější. Budoucnost nezná nikdo, a proto mi dává dlouhodobě smysl dlouhodobě udržovat portfolio v rozloženém koši aktiv, který obsahuje hotovost, dluhopisy, akcie, zlato, komodity, nemovitosti, měny a alternativní investice. Není to otázka multimilionářů, investovat můžete už od 100 tisíc korun. Koneckonců permanentní portfolio, které ukazoval Pavel Ryba lze také realizovat i s malými částkami. To je jediná správná cesta: diverzifikace různých aktiv a dodržování plánu.

Napsal jste Pavlu Rybovi předmluvu k jeho knize Zlatý boss. Proč by si lidé měli knihu přečíst?

První důvod je zřejmý: velmi pěkně a srozumitelně vysvětluje zákonitosti, jak by lidé měli hospodařit se svým majetkem, aby udržel hodnotu, nebo ji ideálně rozmnožil. A že ne vše, co se píše a říká v běžných médiích, musí být pravda. Druhá věc, která mě osobně zaujala, je jeho osobní příběh. Jak v taxi poslouchal knihy a stal se z něj úplně jiný člověk. Je to krásný příklad, jak se člověk může jen pomocí vlastní myšlenky a úsilí dostat prakticky kamkoliv. Inspirace pro ty, kteří chtějí podnikat, že to nemusí trvat deset, dvacet let. Jak se píše v bibli: na počátku bylo slovo. Myšlenka je to, co určuje, co se stane. Jak člověk myslí a co si myslí určuje, co se i stane. Svůj svět si vybíráme sami a můžeme dosáhnout věcí, které si vysníme.

sdílejte článek

Share on facebook
Share on twitter
Share on print
Share on email

Důležité upozornění

Naše výdejní místa jsou od 22. 10. 2020 i nadále k dispozici pro rezervovaný výdej kovů. Z důvodů omezení však není možný prodej za hotové, ani prodej materiálů a knih. Doporučujeme využít možnosti zaslání zboží prostřednictvím poštovní zásilky.

Děkujeme

Kontaktní formulář