Všechny krize nakonec vždy vedou k posunu a zlepšení

Pavle, proč cena zlata v posledním roce neroste, jsme už probrali v srpnovém čísle. Ale proč právě teď (konec září 2022 – pozn. red.) znovu klesá? Má na to vliv americká centrální banka a její zvyšování sazeb?

To, co zaznělo v srpnu, stále platí. Jinak ano, pokles zlata v USD souvisí s rostoucími sazbami ze strany FED, přesněji se silnějším USD. Ze zhruba 80 % platí negativní korelace mezi USD a zlatem. Když USD posiluje, cena zlata klesá a naopak. A USD se dostal minulý týden na historická maxima. Pokud se ale na cenový vývoj podíváme z nadhledu, tak si zlato z investičních aktiv stojí velmi pěkně. Letošní rok, díky rostoucím sazbám, je krvavou lázní pro kapitálové trhy. Akcie, index S&P 500, spadly od počátku roku o rovných 25 %. Bašta „bezpečí“, státní dluhopisy (konkrétně jejich koš ETF BND), klesla od počátku roku o 16 %. Zlato pouze o 9 %. Je tedy v portfoliu velmi stabilním prvkem. Bavíme se však o cenách v USD, které nejsou pro nás v ČR tak rozhodující. Koruna vůči USD významně oslabila a v korunách letos zlato vzrostlo o 4,6 %, což určitě není vzhledem k tomu, co se děje na trzích, špatný výsledek.

‍

Proč je role americké centrální banky v ekonomice tak důležitá?

Federální rezervní systém (FED) je naprosto zásadní. Zjednodušeně můžeme říct, že se jedná o „centrální banku“ pro USA. Ale není to pouze pro USA, ale zejména pro USD. To, co udělá s tiskem peněz, sazbami americký FED, vždy ovlivní kurz USD a s ním jsme všichni svázáni. USD je světová rezervní měna, obchoduje se v ní většina komodit a ohromná část aktiv. Některé měny jsou navázány přímo na USD. Prostě jsme s dolarovým systémem tak blízce spojeni, že všechny kroky FED vždy pocítíme, i když se nacházíme na druhé straně planety. Například v podobě inflace, nebo oslabení naší měny či měn na rozvíjejících se trzích v případě zvyšování sazeb ze strany FED. Je to jedna z nejvlivnějších organizací na světě. Proto musíme s měnovou politikou FED vždy počítat.

‍

‍

Kdy můžeme čekat, že se trend se zlatem obrátí?

Když budu mluvit technicky, jak by měl mluvit analytik finančních trhů, tak na zlatě se trend ještě neobrátil. Balancujeme na hraně 20% poklesu od propuknutí války na Ukrajině, což na jaře panicky vytlačilo zlato na historická maxima. Až když se daný trh propadne na týdenním grafu pod 20 % od svých maxim, mluvíme o změně trendu z rostoucího na klesající. Zlato prochází technickou korekcí a vším, co jsme rozepisovali v srpnovém čísle. Ale chápu otázku ve smyslu „kdy zlato začne růst?“. Bezpečně a dlouhodobě tehdy, až přestane posilovat USD, což podle mě brzy nastane. Evropská centrální banka (ECB) a další národní banky se přidávají k FED ve zvyšování sazeb. A americká ekonomika si nemůže dovolit mít dlouhodobě tak silný USD. Prohloubí to ekonomické problémy v USA. Rovněž díky silnému USD nemají v USA tak silné inflační tlaky jako například my v Česku nebo Evropě. Myslím, že FED začne brzy otáčet a přestane měnovou politiku utahovat.

Hlavním hybným momentem pro růst zlata však bude vypuknutí krize a recese. Obecně se mezi lidmi rozšířilo tvrzení, že zlato je dobré jako ochrana proti inflaci. Většinou to tak platí a ve většině případů cena zlata při inflaci roste. Mnohem více než proti inflaci však zlato v portfoliu funguje jako pojistka proti krizím, recesím a nenadálým politickým otřesům. A to jsou věci, kterým nejspíše budeme v nejbližších letech čelit, tehdy zlato prudce vyrazí nahoru. Myslím, že to nebude dlouho trvat.

‍

A jak je na tom stříbro? Podle nejnovější zprávy Institutu pro stříbro se na léta 2022 a 2023 opět počítá s deficitem mezi nabídkou a poptávkou.

Stříbro prošlo ještě většími výprodeji než zlato. Ale na fyzickém trhu je ho již kritický nedostatek a další pokles se zatím nekoná. Dokonce v posledních týdnech je stříbro relativně silnější než zlato, což by mělo naznačovat blížící se konec korekce na obou drahých kovech. Jinak ano, letos a příští rok bude trh s fyzickým stříbrem v deficitu. To znamená – méně se vytěží, než kolik se spotřebuje. A energetická krize urychlí budování fotovoltaických parků, čímž poptávka po stříbře ještě více vzroste. Stříbro je nyní velmi podhodnocené a neměli bychom jej v portfoliu ignorovat.

‍

V rozhovoru s Petrem Horkým jsi uvedl, že chápeš centrální banky a kroky, které dělají, protože tím chrání systém. Nenese v sobě ale oddalování recese vyšší riziko?

To, že chápu centrální banky, proč a co dělají, neznamená, že to schvaluji. Dlouhodobě drží sazby uměle nízko a stimulují ekonomiku k růstu, který je reálnými zdroji v ekonomice neudržitelný. Ekonomika jede již třetí desetiletí na dluh, který nás dohání. Stávající inflace je toho důsledkem. Tak moc stimulovaly a tak moc tiskly, až se jim to podařilo. Poté, co se v covidu přidaly s fiskální stimulací i vlády, utrhly lavinu inflace, kterou bude velmi bolestivé zastavit. Také nás tato inflace stojí neskutečně mnoho ze životní úrovně, firemních úspor a investic, a tím budeme v dalších desetiletích trpět nižším růstem HDP i životní úrovně. Ale chápu, proč to centrální banky dělaly. Oddalovaly kolaps systému. Po bublině na nemovitostech a jejím splasknutí v roce 2008 byl systém doslova na hraně kolapsu. Nemyslím tím krize, ale doslovné smrti pro bankovní systém. Proto centrální banky přišly s tak agresivními kroky, nekonečnou likviditou a stimulací, aby zabránily nejhoršímu. Na toto téma není lepšího pojednání, než jak to sepsal Juraj Karpiš ve své knize Špatné peníze, průvodce krizí. Vřele doporučuji ke studiu.

‍

Co se v ní čtenář dozví tak zásadního?

Pochopíme, proč se tak centrální banky chovaly a k čemu to musí vést. Oddalujeme nevyhnutelné, budoucí krize budou delší, hlubší a napáchají více škod v ekonomice. Centrální banky nedovolily odstranit chybné investice a projekty z ekonomiky tím, že je zachránily. Tyto zombie firmy a projekty však vysávají reálný i finanční kapitál z ekonomiky a oslabují nás. Nakonec, pokud se chceme opravdu ekonomicky uzdravit, musí zaniknout. O to více nerovností se nyní musí napravit. O to více to bude bolet a bude to nákladnější.

Vidíte to dnes, jak se centrální banky bojí pořádně zvednout sazby. Kdyby byly sazby o 4 až 5 procentních bodů výše, začaly je zvedat o tři čtvrtletí dříve, než se stalo, máme již dávno po inflaci. Ale to nemohou, protože by se mnoho firem a bank zhroutilo. Padlo by také mnoho rodin, které se v době nulových sazeb předlužily kvůli netržně levným hypotékám a spotřebitelským úvěrům apod.

‍

Jaké největší hrozbě čelí globální ekonomika? Rakouský ekonom Ronald Stoeferle mluví o riziku výrazné deflace, souhlasíš s ním?

Ano. Vím, že to z mých úst zní divně, ale to, co nás čeká, bude pravděpodobně velká deflace. Stávající inflace je v podstatě již minulostí. Napáchala ohromné škody a ještě je napáchá. Uvidíme to naplno v dalších šesti až dvanácti měsících. Ohromné množství firem začne krachovat. Neustojí vysoké ceny energií a dalších vstupů do výroby. I když ještě ke konci letošního roku vzroste inflace v Česku k 20 %, je to již minulost. Centrální banky to prohrály, protože před dvěma až třemi lety masivně stimulovaly, když už měly měnovou politiku utahovat. To bylo v covidu. Nevyhodnotily, že trhy a ekonomiku začali zachraňovat politici fiskální stimulací, a proto centrální banky měly v covidu sazby začít zvedat, aby „neutralizovaly“ masivní záplavu peněz, která do ekonomiky tekla od vlád a politiků.

Dnešní inflace je pohled do zpětného zrcátka o dva roky dozadu. Stejně tak dnešní politika centrálních bank se naplno projeví za dvanáct až osmnáct měsíců. Inflace páchá v ekonomice nedozírné škody. Centrální banky musí stahovat peníze z oběhu, jinak nelze inflaci zastavit, proto také zvyšují sazby. A přehřátou ekonomiku zchladí pouze recese, která cyklicky přijde kvůli škodám, které přehřátí v ekonomice napáchá, a kvůli tomu k recesi dojde. Navíc recesi uspíší centrální banky utažením měnových podmínek. To vše znamená, že za šest až čtyřiadvacet měsíců budeme v hluboké recesi či spíše těžké ekonomické krizi a kvůli bankrotu mnoha subjektů zanikne velké množství peněz v systému, což povede nakonec k velké deflaci. A tam se rozhodne, jak to bude dál.

‍

Jak by tedy měly centrální banky na budoucí krizi reagovat?

Správné by bylo nechat krizi proběhnout bez velkých zásahů, krátkodobě strpět velkou bolest, oddlužit se. Měli by zaniknout ti, kdo jsou naživu jen díky levným penězům. Mnoho investičních projektů by mělo zkrachovat a uvolnit reálný kapitál pro ziskovější a udržitelnější projekty v ekonomice. Pokud by k tomu došlo, položili bychom základ pro další dlouhodobou prosperitu, růst a konkurenceschopnost. Ale tomu moc nevěřím. Budou volby, politici se do toho vloží a budou zachraňovat a stimulovat. K tomu se nakonec přidají i centrální banky. Jak to popisuje Juraj Karpiš v již zmíněné knize – ve stávajícím systému nelze oddělit měnovou a fiskální politiku. Centrální bankéři začnou politikům pomáhat. A tím si zaděláme na ještě větší problémy, než kterým čelíme nyní. Jinak – co se týče zlata, to má silně deflační prostředí rádo, protože v tomto období roste nedůvěra a krachují banky, investiční schémata a systémy závislé na levných penězích. Tehdy investoři stahují své peníze do bezpečí zlata.

Jinak obecně světová ekonomika bude čelit velkým výzvám. Stárnoucí populaci, neudržitelným dluhům. Energetické krizi a politicky nepromyšlenému green dealu, zvýšeným výdajům na zbrojení. Ohromným tématem je globální změna klimatu a s tím spojených migračních krizí. Reálných hrozeb je opravdu mnoho.

‍

Stále častěji se začíná znovu zmiňovat téma přijetí eura, hlavně kvůli vysoké inflaci v ČR oproti průměru eurozóny… Co si o tom myslíš, pomohlo by to?

To je těžká otázka. Obecně si myslím, že vznik eura byla velká chyba a nemělo k tomuto experimentu vůbec dojít. Naplno se to projevilo po krizi roku 2008, kdy se jednotná měnová unie stala oproti původním smluvním závazkům jednotnou dluhovou unií. Je to logické. Pokud se fiskálně neodpovědné země, jako je Itálie, Řecko nebo Španělsko, schovají pod křídla fiskálně disciplinovaného Německa, tak začnou dluhové orgie. Například Řecko před vstupem do eurozóny pravidelně krachovalo a půjčovalo si na trzích historicky při desetileté splatnosti vždy za dvouciferný úrok. Až pod křídly eura jim klesly výnosy na dluhopisech na téměř stejné úrovně jako Němcům (už to byl společný „eurodluh“), což se také projevilo explozí dluhu na jihu Evropy, samozřejmě neudržitelného. Euro to umožnilo, a nakonec to tak oslabilo celou Evropu. Ani to nevedlo k sjednocení Evropy, což byl politiky proklamovaný cíl.

Pokud jede německý ministr financí na návštěvu do Řecka či Itálie, musí být v neprůstřelném autě. Nevraživost mezi obyvateli těchto zemí vzrostla, protože Němci mají pocit, že platí jižanům za jejich lenost a neodpovědnost, a jižané mají pocit, že kvůli Němcům nemohou růst jejich penze a mzdy tak rychle, jak by si přáli.

‍

To je historie. Když již tu euro máme, tak co s ním?

Pro naše politiky by bylo příjemné euro přijmout, protože bychom se podobně jako Řekové schovali pod křídla ECB a Německa a na dluhopisových trzích bychom si půjčovali levněji, než za kolik si půjčujeme nyní. Snadněji by se politikům utrácelo a zadlužovalo. Bylo by levnější kupovat si voliče populistickými rozhodnutími. Na druhou stranu, až dojde ke dni zúčtování a nějaký stát v eurozóně zkrachuje, velmi pravděpodobně bychom se na jeho dluzích podíleli placením i my, jakožto člen stejné měnové unie.

Za mě je to politické rozhodnutí, které nejsem schopen ovlivnit. Pokud se však budou dodržovat pravidla, tak ČR dlouhou dobu nebude plnit maastrichtská kritéria, která je nezbytné naplňovat pro vstup do eurozóny, a tak se tam snad nedostaneme. A pokud je snad někdy začneme plnit, myslím si, že tou dobou se může reálně řešit rozpad eurozóny, a za těchto podmínek se snad do tohoto „nerovného manželství“ bezhlavě nepoženeme. Tak jak jsou pravidla nyní nastavena a díky tomu, co předváděly minulé vlády s naším rozpočtem, máme na dlouhou dobu vstup do tohoto klubu zapovězen.

‍

Mají lidé stále ještě čas ochránit své úspory proti inflaci? Nebo je pozdě?

Myslím si, že bychom si úspory měli chránit proti inflaci vždy. Téměř nikdy není pozdě. A dlouhodobě funguje jako dobrá ochrana proti inflaci diverzifikované portfolio, ve kterém by nemělo chybět zlato. Zejména po korekci, kterou zlato letos prochází, bude v portfoliu v dalších letech velmi dobře fungovat.

‍

‍

Kdybys ty sám byl českým ministrem financí, nebo šéfem centrální banky, co bys udělal v této době?

Je to hypotetická a politická otázka. Naštěstí (směje se). To je na celou knihu, protože abychom se pohnuli z místa, je třeba reformovat a často deregulovat celá odvětví. Nelze vyřešit české finance bez reformy zdravotnictví, sociálního či penzijního systému. Nelze je vyřešit bez narovnání dotačních programů apod. Ekonomika, společnost a finance jsou velmi komplexní systém a bylo by potřeba mnoho změn na mnoha frontách. Ale obecně bych byl za to, abychom snížili protekcionismus, změnili daňovou a dotační politiku, aby se nevyplácelo někomu podnikat jenom proto, že ze státního rozpočtu vysává dotace (rozuměj již odvedené daně), čímž celý systém oslabuje. Nelze dostat pod kontrolu finance, pokud se nepřijmou nepopulární řešení. Prostě utrácíme více, než kolik vyděláváme. Pokud se mi vyplatí pobírat sociální dávky spíše než jít do práce, při nejnižší nezaměstnanosti v Evropě, něco není v pořádku.

Poslední tři vlády uplatily neskutečné množství voličů, čímž zatížily budoucí kabinety mandatorními výdaji, které pokud se neseškrtají, neufinancujeme to. Žádná z vlád nemá odvahu reformovat penzijní systém. To proto, že průběžný systém, jak jej máme, je neudržitelný a nelze jej ve stávajícím demografickém vývoji reformovat bezbolestně. Nikdo z politiků nemá odvahu říct lidem pravdu.

‍

Proč ne?

Protože by okamžitě prohrál volby. Ale selský rozum: pokud stárneme, prodlužuje se věk dožití, je méně pracujících a více pobírajících peněz ze systému. Pokud byste položili otázku „Jak to vyřešit?“ středně bystrému školákovi druhého stupně základní školy, myslím, že by správně odpověděl. Řekl by, že není možné snižovat věk pro odchod do penze, ale naopak. Základem reformy by mělo být citelně prodloužit věk pro odchod do důchodu. Na to nemusíte být jaderný fyzik. Ale která strana si dá do volebního letáčku „Prodloužíme odchod do penze z 65 na 70 let. Děláme to pro vaše děti a vnoučata“? Žádná.

‍

K čemu by tedy měly podle tebe vést reformy?

Určitě k potlačení role státu, zeštíhlení státního aparátu. Kdyby se 40 % lidí, které financuje stát, přesunulo do soukromé sféry, kde vytvářejí hodnoty a odvádějí daňové příjmy (a ne pobírají peníze ze systému, přesněji již odvedených daní), jak by se státním financím ulevilo. Zjednodušeně by to chtělo více prokapitalistického přístupu a méně toho socialistického.

Z mnoha vědeckých studií vyplývá, že provedení „kapitalistických“, protržních, reforem v daném státu vždy vedlo k vyšší životní úrovni, větším sociálním jistotám, lepší ochraně životního prostředí a prosperitě. Z těchto studií ale také vyplývá, že bezprostředně po zavedení protržních reforem po dobu jednoho roku až dvou let vzrostla nezaměstnanost, došlo k poklesu HDP, musely se utáhnout opasky, protože velká část neproduktivní ekonomiky se musela transformovat. A na to máme krátké volební období a málo politické odvahy. Zajímavé ale je, že vyšší ekonomický růst a prosperita přetrvávaly – dle závěrů studií – několik desetiletí po provedení reforem. Přesněji do té doby, než nezačal být protržní přístup vytlačován socialistickými změnami a přehnanou regulací. Krásně na tato témata píše německý ekonom dr. Rainer Zitelmann ve svých knihách. Například teď v říjnu vychází v češtině jeho bestseller (vyšel již ve třiceti zemích) na toto téma. Kniha se jmenuje 10 největších omylů odpůrců kapitalismu. Rozebírá tam právě mnohé závěry vědeckých studií, o kterých se zmiňuji. Ve 12. kapitole je studie a průzkum věnovaný konkrétně České republice, který probíhal počátkem tohoto roku. Velmi kvalitní materiál.

‍

Poslední dobou slyšíme a čteme jen samé negativní zprávy, zdá se, že se svět mění k horšímu. Jak ty sám se díváš do budoucna?

Já se do budoucna dívám s optimismem, i když to tak nemusí po našem rozhovoru vypadat. Pouze racionálně popisuji stav, možné scénáře a co s tím. Všechny krize, nepřízně osudu a katarze nakonec vždy vedou k posunu a k zlepšení. Často však za cenu velkých nebo dočasných ztrát. Jsem přesvědčen, že stojíme na prahu velkých změn, pro lidstvo a pro společnost velmi zásadních a veskrze pozitivních. Mějme jenom otevřenou mysl a nezapomínejme na hodnoty, které by nás měly formovat a které bychom jako myslící bytosti měli reprezentovat. Více se o tom rozepisuji v závěru knihy Zlatý boss, který chodil bos s Honzou Müllerem. Máme důvody pro to, být pozitivní.