2.1,20 (47)

Pavel Ryba: Největší jistotou v životě je, když se dokážete o sebe postarat sami

O tom, kdo je vizionář, většinou rozhoduje až historie. Pavel Ryba se ale tomuto označení hodně blíží. Obchodní ředitel, hlavní analytik a jeden ze zakladatelů Golden Gate podniká s jasnou vizí, zastává pevné hodnoty a nebojí se vyslovit i nepopulární názory. Podnikání je podle něj cestou ke svobodě a způsobem, jak pozitivně ovlivnit celou společnost.

Jste velkým propagátorem podnikání. Byl jste vůbec někdy zaměstnaný?

Ne, nikdy, už od 15 let, kdy jsem si začal vydělávat, to pro mě bylo nemyslitelné. Nikdy jsem nebyl zaměstnaný ani minutu. Potřebuju mít možnost řídit si svůj život, rozhodovat o něm a aktivně ho tvořit. Navíc mi už během brigád připadalo naprosto neetické a nesmyslné pracovat podle hodinové sazby, kde se nepočítá výkon, ale doba strávená v práci.

Postupně jsem si uvědomil, že lidé v zaměstnaneckém poměru hledají hlavně jistoty, jsou proto ochotni se mnohých svobod vzdát výměnou za „jistý“ plat. Tou největší jistotou v životě ale je fakt, že se dokážete o sebe postarat sami. Podnikání sice zpočátku není úplně konformní a nese s sebou rizika. Pokud se ale naučíte přijmout odpovědnost, zvýšíte si kompetence a vzděláváte se, naučíte se o sebe postarat. Získáte mnohé konkurenční výhody oproti ostatním. A v tom vidím jednu z velkých jistot, které v životě máte.

Jaké byly vaše začátky?

Začal jsem podnikat hned, ještě při škole, jak to jen šlo. Měl jsem to ohromné štěstí, že jsem se od střední školy živil v podstatě sám. Miluju svobodu a pravidla na středoškolském „postkomunistickém“ internátu začátkem devadesátých let se s mou představou o životě naprosto neslučovala. Brzy jsem k nevelkému potěšení rodičů změnil školu a odešel bydlet na privát do Prahy s tím, že rozdíl v nákladech na život mezi internátem a privátem si zaplatím sám. Za to jim dodnes děkuju, naučil jsem se díky tomu postarat sám o sebe už velmi brzy. Ještě při škole jsem si udělal živnostenský list na zahradnické práce. Byla to ale práce velmi fyzicky náročná a věděl jsem, že ji nemůžu dělat do sedmdesáti. Udržet se v tomto oboru by navíc znamenalo vydat se cestou velké firmy, což znamená závislost na zakázkách státu nebo veřejné správy. To je způsob podnikání často spojený s různými dotacemi a zákulisními hrami, které mi jsou v zásadě odporné.

Pak jste ale rozjel jiné podnikání, které se tak úplně nepodařilo…

Před Golden Gate jsem měl velkoobchod. Specializovali jsme se na izolace a měděné trubky používané pro chladírenský a klimatizační průmysl a zasáhla nás velmi tvrdě ekonomická krize v letech 2008–2010. V té době jsem ještě nebyl mnoho zkušený, neřídil jsem dobře rizika a důsledkem kolapsu finančních trhů, poklesu ceny mědi a druhotné platební neschopnosti jsem přišel o velké peníze. Nakonec to byla skvělá zkušenost, protože mě naučila lépe pochopit systém a chovat se odpovědněji. Začal jsem zkoumat, proč se to vlastně stalo, a přes ekonomické teorie mě to nakonec dovedlo právě ke zlatu. Krize minulá, i ta budoucí, úzce souvisela s nynějším nastavením měnového systému.

Je něco, co byste 18letému Pavlu Rybovi poradil, aby dělal lépe?

Když nad tím přemýšlím, tak lépe se dala udělat spousta věcí. Ale i když jsem udělal řadu chyb, nejsem typ člověka, který by se ohlížel, litoval a tesknil. Minulost nelze změnit, můžeme se z ní pouze poučit. Myslím si však, že jsme velmi schopní aktivně ovlivňovat a tvořit svou budoucnost. Všechny věci, které jsme v životě zažili, nás mohou někam posunout. Jestli je to nahoru, nebo dolů, už záleží na nás. Ze všeho se můžeme poučit. Pokud se otáčím, tak jen proto, abych se poučil. Abych se stal lepším člověkem a dosáhl posunu.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Chtěl jsem učit. Ale abych byl učitelem, musel bych být zaměstnanec a musel bych mít vysokou školu, a tu mi přišlo úplně zbytečné studovat. Na konci střední školy jsem již měl rozjíždějící se firmu, na tu dobu jsem vydělával pěkné peníze a představa pětiletého studia na vysoké škole, kdy se budu učit spoustu pouze teoretických informací (představte si osnovy vysokých škol v druhé polovině devadesátých let), mě naprosto děsila. Viděl jsem ušlý zisk, o který přijdu tím, že nebudu moci plně podnikat, a k tomu ještě potom „jistoty“ v zaměstnaneckém poměru s učitelským platem, se kterým neuživím ani rodinu. Proto jsem tuto cestu zavrhl.

To je celkem zvláštní, většinou se vysokoškolské vzdělání považuje za nejvyšší metu.

Rodiče byli zklamaní, říkali, že mám na vysokou školu hlavu. Ale jako podnikatel většinou nepotřebujete vysokoškolské vzdělání. V korporátním světě naopak ano. Náš systém vychovává zaměstnance a je stavěný tak, aby jich bylo co nejvíce. Zaměstnanci jsou nejméně svobodná skupina s nejvyššími daňovými odvody. V dnešní době snadné dostupnosti informací je cennější dovedností umět si fakta dávat do souvislostí, dokázat je vyhodnotit. Důležitější je umět tvořit, komunikovat a spolupracovat s lidmi. Dnes se mi ale můj sen o učení paradoxně plní, protože přes 80 procent mé práce spočívá právě ve vzdělávání druhých a lektorské činnosti. Přednáším i na vysokých školách. Učím, jak podnikat, jak být úspěšný, jak se starat o portfolio klientů, jak pochopit ekonomické principy i zákonitosti a využít je ve svůj prospěch při správě majetku.

Jednou z důležitých vzdělávacích akcí Golden Gate je Vyšehradské fórum. Letos byla hlavním tématem rostoucí politizace peněz. Myslíte si, že se bude vliv politiky na peníze prohlubovat?

Je jasné, že současný systém většině politiků, bankéřů a jiných velkých hráčů vyhovuje. Ostatně jsou jeho tvůrci, je konstruovaný přesně dle jejich potřeb a motivů. Zájmem elit není systém změnit, ale udržet ho co nejdéle při životě. Dříve, když existoval klasický zlatý standard, nešlo uměle fixlovat s penězi, jejich nabídkou a kvalitou. Když jste si v roce 1800 schovali dolar, tak v roce 1900 jste si za něj mohli koupit dvojnásobek zboží. Produktivita rostla, inflace téměř neexistovala, kupní síla peněz tudíž rostla a spolu s úsporami rostla i životní úroveň. Když jste totéž udělali v roce 1900 (roku 1913 vzniká FED – pozn. red.), tak jste si v roce 2000 za jeden dolar koupili 30× méně. Dolar za tu dobu ztratil zhruba 97 procent kupní síly. Explodovala peněžní zásoba, kvalita peněz se snížila, a tím i hodnota našich úspor. Žijeme v prostředí iluzorního bohatství postaveného na dluhu.

Jak o tom mluvil profesor Šíma, tento systém vysává kapitál od pracujících směrem k tvůrcům systému. Aby lidé přešli od zpolitizovaných měn k alternativám, jako jsou zlato nebo kryptoměny, muselo by se ve společnosti něco stát. Bohužel ke změně nedojde jenom proto, že začneme být rozumní. Ke změně nás donutí neudržitelnost tohoto systému přes bolestnou fázi.

Jak moc je podle vás pravděpodobné, že krize v nejbližších desetiletích nenastane, protože centrální banky udrží systém v chodu za cenu nízkého růstu?

Je otázka, co všechno unese krize důvěry. Možnost dlouhodobé stagnace je samozřejmě reálná. V mnohých ohledech jde o ještě horší scénář než samotná krize, protože se tím odsuzujeme k postupnému úpadku a chudnutí. Krize paradoxně působí jako něco, co ekonomiku očistí. Zkrachuje ten, kdo je neproduktivní, kdo se nechoval odpovědně, kdo jen parazitoval na systému. Ten, kdo je efektivnější, schopnější a má skutečnou přidanou hodnotu, nakonec zabere jeho tržní podíl. Dlouhodobě to zvýší udržitelnost ekonomického růstu a prosperity. Ale jednou za několik desetiletí nevyhnutelně dochází k hlubokým krizím systému a myslím si, že jsme k tomu velmi blízko.

Nestává se vám, že vaše vyhraněné názory ostatní lidi dráždí?

Je pravda, že občas říkám věci, které nejsou populární, nebo politicky nekorektní, ale myslím si, že pokud je váš názor podepřený mnoha fakty, v souladu s historickými, společenskými a ekonomickými souvislostmi, tak máte povinnost vyslovit nahlas to, co je správné, a označit to, co je špatné. Moje názory mohou být nepopulární i v práci. Jsou lidé, kterým je nepříjemné, když nesprávné chování pojmenuju a označím za špatné.

Myslím si ale, že je to moje profesní a osobní odpovědnost. Každý by podle mě takhle měl jednat, kdybychom byli k sobě všichni navzájem otevření a zastávali se pevných hodnot a zásad, tak dnes možná nemáme takové politiky, kteří dělají věci, které jsou ještě „legální“, ale jsou jednoznačně neetické.

Čím to podle vás je, že politika v Evropě prožívá takovou krizi hodnot?

Řadu voličů tvoří lidé, kteří nechtějí odpovědnost. Mnoho se nevzdělávají, nebo se vzdělávají jen úzce ve svém oboru a chybí jim širší rozhled. Málo čtou, a pokud něco, tak věci, které nejdou do větší hloubky tématu. Navíc dnešní ateistická společnost zažívá úpadek morálky a hodnot. V době, kdy větší část společnosti ztratila úctu k tradicím a společnost se změnila v ateistickou, či spíše „něcoistickou“ („něco je, ale ne někdo“), tak taková společnost se jako celek hůře orientuje v životě a společenských změnách. Víra ve Stvořitele a vazba k tradicím lidem pomáhala se v životě lépe orientovat. To dnes chybí. Je povoleno téměř vše, pokud to není zákonem přímo zakázáno. Velká část populace má podle Maslowovy pyramidy pouze základní potřeby, tedy najíst se, napít, rozmnožit se a eliminovat strach a nejistotu. Politici jsou velmi šikovní a chytří, mají týmy profesionálů a populistické strany napříč celým světem umí dokonale pracovat s bazálními potřebami klientů, tedy voličů. Dají jim sociální dávky, koblihy zdarma, zkrátka si je koupí za laciné sliby a rozdané peníze. V ekonomice však něco jako oběd zdarma neexistuje. Vše zaplatíme. Buď vyššími daněmi, nebo častěji inflací.

Možná jen lidé chtějí věřit tomu, že politik vyřeší jejich problémy.

Velká část populace není ochotna převzít odpovědnost za svůj život. Proto věří svým „vůdcům“. Četl jsem teď několik studií o tom, že většina lidí necinkala v listopadu 1989 klíči proto, že by toužila po liberální demokracii. Pouze se chtěli mít ekonomicky lépe. Dnes se lidé nabyté svobody opět dobrovolně vzdávají. Volí polototalitní populistické strany, které se nechovají odpovědně, ale lidé s tím problém nemají, protože jejich životní úroveň roste a konflikt hodnot neřeší (nejsou hodnotově ustáleni). To je něco, co se musí změnit. Čím více lidí převezme odpovědnost za svůj život a své nejbližší okolí, tím budeme svobodnějším a bohatším národem.

Jaká by tedy měla být role politiků?

Měl by to být někdo, kdo pomůže vytvořit co nejtržnější a nejrovnější prostředí. Poskytne právní a technické zázemí podnikatelům, tedy skutečným vizionářům, kteří společnost posouvají dopředu. Drtivá většina politiků není na svých místech proto, aby sloužila voličům. Je naivní očekávat, že se o nás budou zajímat nebo nám naslouchat. Ten, kdo je opravdu schopný a chce přispívat k blahu společnosti, tak podniká, vytváří nová pracovní místa, realizuje vize. Podnikatelé (ne dotační podvodníci) jsou strůjci pokroku. Jim vděčíme za růst produktivity, a tím i reálnému růstu životní úrovně. Tvoří firemní kulturu, kde kultivují osobnosti svých lidí. To je nejlepší způsob, jakým můžete posloužit společnosti.

Máte nějaký vzor takového podnikatele?

Například Tomáš Baťa. To byl „pan podnikatel“. Dokázal zásadním způsobem ovlivnit celý region i zemi. Podnikání je ale velmi těžkou disciplínou. Dnes řada firem funguje jen díky dotacím. Dotace pokřivují svobodný trh a vytvářejí nerovné podmínky. Umožňují přežívat méně efektivním společnostem, které přinášejí méně inovací. To není podnikání v pravém slova smyslu, jsou závislé na tom, že ze systému, přesněji našich daní, vysají a neefektivně přerozdělí prostředky. Často politicky spřízněným osobám.

Považujete se za vizionáře?

Říkají to o mně, ale pokora mi velí, abych nad tím moc nepřemýšlel a dál na sobě pracoval. Přál bych si hlavně, aby se nám podařilo v Golden Gate naplnit vizi, podle které provedeme klienty všemi fázemi ekonomického cyklu. Dnes se prostřednictvím zlata a stříbra připravujeme na krizi. Díky tomu budou lidé nejen ochráněni, ale mohou i zbohatnout. Až cena zlata a stříbra prudce vyroste, tou dobou budou naopak levné akcie a nemovitosti. Plánujeme proto vytvoření investiční skupiny, kde budeme našim klientům poblíž toho pomyslného vrcholu na zlatě přelévat jejich peníze do správných akciových nebo nemovitostních portfolií. To je vize na celý život.

Nemohu se nezeptat na vaše bosé nohy. Jak to vzniklo, že jste začal chodit bez bot?

Bos chodím prostě proto, že je to zdravější a vyhovuje mi to. Od té doby, co nenosím boty, jsem nebyl nastydlý. Taky mi to lépe myslí. Je s tím spojený i zmiňovaný pocit svobody. Dnes si beru boty jen výjimečně, třeba do Národního divadla, nebo když napadne sníh, protože na sněhu bosá noha hrozně klouže, anebo když mě čeká nějaký sportovní výkon.

Mluvil jste o důležitosti vzdělávání… Od koho se učíte?

Hlavně čtu odborné knihy a články. Snažím se vzdělávat široce, mezioborově. Zajímá mě chemie, fyzika, jaderná fyzika nebo biologie, protože přírodní vědy jsou od dětství mým velkým koníčkem. Nejraději čtu ale o ekonomii a historii, hlavně konec 19. a celé 20. století. Byla to velmi rychlá doba, odehrála se tam řada změn – ekonomických, politických a společenských. Fascinuje mě také starověk, historie Státu Izrael a vývoj židovského národa a křesťanství (tím nemyslím církví). Také hodně filosofické věci.

Dalšími koníčky jsou prý kvalitní hudba a zvuk…

Ano, jsem hifista, řadu komponentů si zvládnu vyrobit sám, třeba reprobedny nebo kabely. Ne všechno ale dokážu sám, něco vytvářím ve spolupráci s kamarády. Co se týká stylu hudby, jsem velmi nevyhraněný, hudbu poslouchám napříč žánry. Co moc nemusím, je metal a tvrdý rock.

Ví se o vás, že vaší vášní je muškaření. Kam jezdíte na ryby nejraději?

Asi do Norska, je tam nádherná příroda. Muškaření mě vytrénovalo v trpělivosti. Jsou dny, kdy deset hodin v kuse stojíte zmrzlí ve vodě, která má deset stupňů, s nadějí, že možná něco chytíte. Učí vás to překonávat nepříznivé okolnosti. Každý, kdo se naučí vyjít ze své komfortní zóny, bude úspěšnější. Podnikatel musí většinu času překonávat nepříznivé situace, čelit rizikům, narážet na limity, ať už svoje, nebo kolegů. Je to ale nezbytný a nekonečný proces.

Na čem by měli lidé zapracovat, aby se měli lépe a aby tak snadno neuvěřili líbivým slibům? Myslím si, že by stačilo, kdyby si všichni hodinu denně četli něco, co jim rozšiřuje obzory. Třeba články o přírodě, o historii, o společenských systémech, vědních oborech, ekonomice, o financích, osobním a profesním růstu… zkrátka, aby si lidé zvykli přijímat a vyhodnocovat informace. Společnost, která čte intelektuální literaturu, intelektuálně roste, je odolnější vůči rizikům, je soběstačnější, získává kompetence, přináší inovace a celkově se posouvá. Také více touží po svobodě a odpovědnosti. Součástí takového čtení by měla být i například bible, ze které se můžeme dozvědět mnoho zásad a principů, které fungují dodnes. Naše společnost a legislativa vycházejí ze zásad obsažených v této knize a téměř nikdo ji nečte. Společnosti si se čtením mění názory a životní hodnoty. V důsledku toho bychom si poté volili politickou elitu ne podle toho, co nám slíbí, ale podle toho, jaké hodnoty zastává, reprezentuje, a podle toho, zda se můj osobní hodnotový systém slučuje s hodnotovým systémem našich společenských a politických elit. Byli bychom mnohem spokojenější, úspěšnější a bohatší, nejen hmotně, ale celkově.

sdílejte článek

Share on facebook
Share on twitter
Share on print
Share on email
Kontaktní formulář